Iluze výhry

Díl 3 ze 6 dokumentární série Nové rituály (sezóna 2026), obsah pro diváky od 18 let. Premiéra 25. 10. 2026, repríza 30. 10. 2026.

Skoro-výhra spouští v mozku stejný okruh jako výhra. Herny i aplikace to vědí.

Proč hrajeme dál, i když prohráváme?

Dva symboly sedí, třetí uteče o políčko. Mozek to čte jako „skoro“ a chuť hrát dál roste, i když jste prohráli. Výherní automaty i sázkové aplikace jsou přesně takhle navržené. V dílu mluví muž, který přes hazard přišel o miliony i o vztahy, dřív než si připustil, že hraje. Dnes o tom napsal knihu a roky se věnuje prevenci.

Fakta z dílu

~ výhra: jak mozek vyhodnotí „skoro-výhru“, políčko vedle.

Těsná prohra aktivuje v mozku stejný okruh odměny jako skutečná výhra a zvyšuje motivaci pokračovat. První výhry navíc nejsou náhoda. Herna i aplikace počítají s tím, že nového hráče „namotají“ tím, že mu na začátku něco pustí. Když se štěstí obrátí, peníze mizí mnohem rychleji, než se předtím sbíraly.

Zdroj: Clark et al., 2009, Neuron · near-miss efekt, fMRI

Malý krok: záměna

Sázka na zápas, na který se ani nedíváš → Zápas u stolu s kamarády

Hlasy z dílu

„Zjistil jsem, že se na těch přístrojích dá vyhrát. A to se vám zaryje do hlavy. Aktivuje se to klidně za deset, patnáct let.“

„Sport jako prevence závislosti? To není pravda. Spousta sportovců k sázení inklinuje právě proto, že mají pocit, že tomu rozumí.“

„Když peníze jdou ve zpětném chodu, je to mnohem rychlejší. Začnete si půjčovat od kamarádů, od rodiny. Namotáváte se do pavučiny lží.“

„Každý gambler má dvě až tři tváře. Jednu pro rodinu, jednu pro práci, jednu pro herny.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že mi závislost může vstoupit do života. Myslel jsem, že jediné, čím trpím, je workoholismus.“

„Vyléčit se nemůžou. Můžou jenom abstinovat, všichni závislí. A recidiva umí přijít i po pěti čistých letech.“

Co si odnést

• Nastavte si rozpočet dřív, než začnete, a berte ho jako strop, ne jako cíl.
• První výhra je návnada. Herna i aplikace počítají s tím, že vám na startu něco pustí.
• „Skoro“ není výhra. Těsná prohra spouští v mozku stejný okruh jako skutečný zásah.
• Závislost se týká i rodiny. Spoluzávislost je oficiální termín. Pomoc má smysl hledat společně.

Příběh dílu: Osm milionů korun, ztracená rodina a jedna vteřina na mostě. Příběh, který ukazuje pravou tvář hazardu

Dva symboly na automatu se srovnají, třetí uteče o jedno políčko. Mozek to vyhodnotí jako „skoro“ a chuť hrát dál roste, i když jsme právě prohráli. Přesně na tomhle principu jsou postavené výherní automaty i moderní sázkové aplikace. Nový díl dokumentární série Nové rituály přináší otevřený příběh muže, který kvůli hazardu přišel o miliony i o vztah, a přesto se dokázal vrátit, a také rady odborníků, jak z hazardu ven a čím ho nahradit.

Vědecké vysvětlení je jednoznačné. Podle studie týmu Luka Clarka z roku 2009, publikované v časopise Neuron, aktivuje těsná prohra v mozku prakticky stejný okruh odměny jako skutečná výhra, a zvyšuje tak motivaci pokračovat ve hře. Herny i sázkové aplikace navíc podle odborníků cíleně počítají s tím, že nového hráče na začátku „namotají“: pustí mu menší výhru, aby se vracel. Jakmile se štěstí obrátí, peníze podle nich mizí mnohem rychleji, než se předtím sbíraly.

Hlavním protagonistou dílu „Iluze výhry“ je Martin Svoboda, dnes bývalý závislý hráč, zakladatel spolku Občané proti hazardu a autor knihy o vlastní zkušenosti. Jeho první kontakt s hazardem přišel už v dětství, kdy jako desetiletý chodil s kamarády na tenisové kurty, kde stál veřejně přístupný výherní automat. „Zjistil jsem, že se na těch přístrojích dá vyhrát. A to se vám zaryje do hlavy. Aktivuje se to klidně za deset, patnáct let,“ popisuje moment, který podle něj nakonec spustil pozdější závislost, ačkoli si to tehdy vůbec neuvědomoval.

„Když peníze jdou ve zpětném chodu, je to mnohem rychlejší. Začnete si půjčovat od kamarádů, od rodiny. Namotáváte se do pavučiny lží.“

Ke skutečné hře se Svoboda vrátil jako dospělý, ve chvíli finanční tísně, kdy potřeboval rychle sehnat peníze poté, co ho dle jeho slov podvedli obchodní partneři. Zprvu se mu dařilo vyhrávat desítky tisíc korun, což ho přesvědčilo, že cesta funguje. Postupně ale prohrával čím dál víc, a aby díry zalepil, začal si půjčovat od blízkých a lhát o tom, kolik skutečně prohrál. Podle vlastních slov zažil období, kdy nespal šest dní v kuse, a jeho „hráčská kariéra“ ho nakonec připravila o částku, kterou dnes odhaduje na 8 až 10 milionů korun.

Zvlášť silná je pasáž, ve které Svoboda popisuje, jak ho matka, která o jeho hraní dlouho tušila, jednou sledovala až do herny a pět hodin na něj čekala venku na lavičce, v slzách. I to ho v tu chvíli nepřimělo přestat. Skutečným zlomem se stala až matčina smrt na recidivu onkologického onemocnění, krátce poté, co se mu snažila pomoct. Svoboda dodnes nedokáže s jistotou říct, do jaké míry stres z jeho situace na její zdraví zapůsobil, ale sám to vnímá jako moment, po kterém už hrát nešlo.

V dílu Svoboda otevřeně mluví i o období, kdy ho dluhy a osamělost dohnaly až na samou hranici a vážně uvažoval, že životu udělá přítrž. Okolnosti záměrně nepopisujeme podrobně, důležité je, co přišlo potom: rozhodl se vrátit. Sám to popisuje jako jeden z nejsilnějších momentů celého příběhu, chvíli, kdy mu cizí muž, kterému krátce předtím daroval poslední peníze, řekl, že je dobře, že to neudělal, a vrátil mu je zpátky se slovy, že je bude potřebovat víc než on. Svoboda tenhle okamžik dodnes popisuje jako důkaz, že i v úplně nejtemnější chvíli existuje cesta zpátky a že bojovat dál se vyplatí.

Z téhle zkušenosti se v následujících letech nezrodilo zoufalství, ale pravý opak: spolek Občané proti hazardu, kniha o vlastní cestě ven a roky osvětové práce na školách. Jinými slovy důkaz, že se i nejtěžší důsledky závislosti dají zvládnout a proměnit ve smysluplnou pomoc druhým. Pokud podobné myšlenky napadají vás nebo někoho ve vašem okolí, řešení existuje a pomoc je dostupná okamžitě: nonstop a zdarma na Lince první psychické pomoci, číslo 116 123.

„Sport jako prevence závislosti? To není pravda. Spousta sportovců k sázení inklinuje právě proto, že mají pocit, že tomu rozumí.“

Sociolog David Fiedor v dílu vyvrací rozšířený mýtus, že sportovci jsou před hazardem chránění. Podle Svobodova svědectví potkával v hernách i sázkových kancelářích čerstvě osmnáctileté fotbalisty, kteří o dva roky později vypadali jako lidé po třicítce, dávno bez kariéry, ale pořád u rulety. Ukazuje to, že na hazard nejsou imunní ani ti, kdo jsou zvyklí vyhrávat a soutěžit, a o to důležitější je vědět, kudy vede cesta ven.

Cesta ven existuje. A začíná otázkou, co vás baví

Zatímco příběh Martina Svobody ukazuje, jak hluboko umí hazard člověka stáhnout, druhý odborník v dílu, adiktolog, který se shodou okolností také jmenuje Martin Svoboda, ukazuje, kudy vede cesta zpátky. Podle něj se začíná jednoduchou otázkou: „Každého toho gamblera je potřeba se zeptat, co ho vlastně baví.“ Mnozí odpoví, že už nic, protože po letech hraní na své dřívější záliby zapomněli. Terapie se pak vrací do doby, kdy ještě nehráli.

Že to má smysl, ilustruje příběh muže, který se po patnácti letech intenzivního hraní dostal do velkých dluhů. S partnerkou, která mu začala spravovat peníze, se dohodli na insolvenci. Nadšený fanoušek fotbalu pak radostně vyprávěl, že od té doby, co nehraje, byl na Spartě tolikrát, jako dřív za celý život. Přestat hrát tak podle adiktologa může znamenat i zisk: čas, peníze a radost z věcí, na které dřív nebylo ani pomyšlení.

„Je prokázané, že když máte 35 minut fyzické aktivity denně v kuse, vyplavují se neurohormony, které se vyplavují, když hrajete. Nahradíte to něčím bezpečnějším a je to rituál, který je pro vás přínosný.“

Nejčastěji doporučuje chůzi, běh nebo jízdu na kole, protože je člověk může dělat sám a kdykoli, když přijde chuť na hru, ale také plavání, jógu nebo geocaching, který nabízí podobné napětí z objevování. Pomáhá i otevřenost: říct nahlas blízkým, že mám problém, a třeba si nechat výplatu posílat na účet partnera. Adiktolog vypráví o muži, který na velké rodinné oslavě vstal a všem řekl, že hrál, že s tím pořád bojuje a ať mu nikdo nepůjčuje peníze. Takové přiznání je podle něj součástí uzdravování. A dobrá zpráva na závěr: mozek se po ukončení hraní zotavuje, proces většinou trvá zhruba dvanáct měsíců. Univerzální návod přitom podle odborníka neexistuje, vždy je potřeba se zeptat konkrétního člověka, co mu vyhovuje, a společně probrat, zda nová aktivita nenese skrytá rizika.

Že se s problémem dá pracovat, jen když se o něm mluví nahlas, potvrzuje i spisovatelka Martina Bittnerová, která zkušenost se závislostí prožila po boku svého partnera. „Pro závislé je velice důležité, aby se dokázali na terapii úplně otevřít, říct na sebe všechno, i ty věci, za které se stydí. Až ve chvíli, kdy se takhle otevřete a ty věci pojmenujete, můžete je začít řešit,“ říká.

Oporu našel i sám Martin Svoboda, a to ve svém čtyřnohém parťákovi, psovi, který s ním prošel všechno těžké. Bez něj by ho podle vlastních slov nejtěžší období mohlo mnohem snáz semlít.

Publikace a odkazy

• Občané proti hazardu, spolek za regulaci hazardu a prevenci (obcaneprotihazardu.cz)

Všechny díly série

• Díl 1: Digitální dopamin - Po telefonu sáhneme každých dvacet minut. Za lajky a notifikacemi číhá dopamin, který nás nutí vracet se pro další dávku.
• Díl 2: Sladká past - Odměna, útěcha, rituál. Cukr se sžil s našimi emocemi a tělo s ním prohrává.
• Díl 4: Chemická sytost - Sytost i chuť k jídlu dnes umíme ovlivnit injekcemi nebo prášky. Tělo si ale dřív nebo později řekne o své.
• Díl 5: Evoluce nikotinu - Zmizel kouř i zápach z oblečení, ale rituál pauzy zůstal? Zkoumáme moderní technologie a to, jak je ovládnout, aby neovládaly ony nás.
• Díl 6: Tekutá odvaha - Alkohol nám dodá odvahu i klid a pomůže usnout. Úzkost tím ale neřešíme, jen ji odkládáme na ráno.